56. Kdo za to může?

Chtěl jsem se zeptat, jestli považuješ, já teda osobně jo, se přiznám rovnou,
za korektní, že dokud člověk není s to - z jakýchkoliv důvodů - překročit se,
odevzdat se, tak může dělat aspoň jednu věc:
přestat hrát na to, že za to může někdo jinej.


"Jo, tím se překračuje... "

Otázka:
A to jsem se chtěl zeptat, jak tohle vidíš: v opravdu praktických věcech
typu "dobře, teď jsem naštvanej", a nebudu říkat, že někdo jinej
je... A buď se mně bude chtít rozebírat, proč je to zrovna teď, anebo řeknu
"no tak jsem naštvanej, no a co..." Ale pravda je, že někdy cítím
jako problém, když mě něco trápí, štve, jsem zmatenej,
tak bych to chtěl jakoby někam odsunout a utéct z toho pryč,
protože to prostě není příjemný. A co s tímhle?
Protože to je taky legitimní, že to není příjemný, je to normální.
Přece nebudu strkat ruku na hořící plotnu, žejo.
Tak jakým způsobem bys ty viděl, že se dá použít ten stav,
kdy třeba nechceš od toho utéct, ale zároveň se ti nechce bejt v tom naštvání.
Nebo když je nějakej hlubokej smutek, tak je přece přirozený, že člověk chce zdrhnout.
To přece nestačí jenom o tom vědět!

Odpověď:
"Jasně. Tady se dotýkáš jedný věci, která vypadá celkem jednoduše,
ale ona se chová trochu víc záludně - v tý praxi.
Jak jsi říkal, že člověk třeba nechce bejt v tom smutku nebo v tom naštvání.
Ale opak je často pravdou.  Že člověk tam je protože to chce
a nějakým způsobem mu to dělá dobře.
Že nějaká věc nám není příjemná ještě vůbec neznamená že ji nechceme
a že se jí nedržíme. To je běžná praxe a zjištění...

Začneme tady tím způsobem, který jsi právě popsal a který je velmi praktický,
přistupovat sami k sobě, k tomu, co cítíme, a jak se chováme.
Ano, když jsem naštvanej, tak to buď můžu hodit na někoho, najít sto tisíc viníků,
a bažit si v tom pocitu naštvání, vlastně se na tom rajcovat
a odvádět pozornost od sebe sama.
A tady tou praxí jsme za dlouhá léta si na takovejhle pocit naštvání,
ukřivděnosti, ublíženosti, ješitnosti a všeho možnýho natolik zvykli,
že když tady tím rozborem, jak jsi právě popsal, ho odhalíme a pochopíme,
tak se najednou zdá, jako kdyby to nestačilo... A ono to opravdu nestačí.
Protože mysl, jak je široká a komplexní,
je na jednu stranu schopná sebe samu i odhalit,
ale ještě to není moment pro změnu. Změna se děje rozhodnutím.
Proto asi pravděpodobně Buddha mluvil o správném rozhodnutí.

Všechny ty věci, který popisuju, nám mohou něco odhalit.
Ale samotný odhalení za nás neudělá to rozhodnutí.
To je ten moment, kdy se překračuje.
Můžeme to vnímat jako vstup do prázdna a do neznáma,
protože vystupujeme ze zaběhanýho mechanismu naší mysli,
překračujeme se a jdeme do něčeho novýho, co nemáme zaběhnutý.
My si to třeba dokážem domyslet, ale naše individualita,
naše mysl je zvyklá na jakkoliv třeba i nepříjemnej mechanismus.
Je na něj zvyklá a proto se v něm cítí bezpečně. Proto ho nerada opouští."

Kontakt

ctyrystruny Mikulášovická 30
Mikulášovice
40779
777246931 stastnyjosef@seznam.cz