Význam opravdovosti

"Denně používáme mysl i s jejím obsahem, právě jako teď, její obsah je takový, na jaký se můžeme zrovna podívat,
ale není to jen to, co vidíme, je to i všechno, co slyšíme, a je to i spousta věcí, který si neuvědomujeme,
ve svých individuálních myslích je procesujeme a pak podle nich reagujeme, aniž to víme nebo nevíme.
Nicméně vždycky je tu cesta; pokud budem v běžným životě pozorovat, co děláme a proč to děláme,
tak směřujeme k tomu, abychom pochopili, proč tyhle věci děláme - podle míry opravdovosti.
To je slovo, který používám hodně. Myslím tím opravdovost ve smyslu čistoty pohledu na sebe sama a na okolní svět.
Je to ve smyslu snahy vidět věci tak, jak doopravdy jsou, ne tak, jak si je představuju nebo jak bych chtěl, aby byly.
Nesnažím se tím popírat svět představ a fantazie. Nicméně my můžeme ty naše představy upravovat a jednat s nimi jako se skutečností, aniž bychom se se zlou potázali."
Jak to udělat, abych byl opravdovej, když zrovna nejsem opravdovej?
"Když člověk není opravdovej, nebo si myslí, že není opravdovej, tak v tom momentě nejlepší cesta, jak se stát opravdovým, je si to přiznat. Okamžitě se stáváš opravdovým i s jakýmkoliv obsahem mysli, jakkoliv libým nebo nelibým. To znamená ať se v tvý hlavě děje, co se děje, ať jsi byl úspěšnej nebo neúspěšnej, ať jsi udělal průšvih, nebo cokoliv, pokud budeš dělat, že to není tak, jak to ve skutečnosti je, tak jsi neopravdovej. Pokud si ty věci přiznáš, tak jseš opravdovej, v tom momentě. A to už je jedno - říkám znovu - jak to kvalitativně pro tenhle svět vypadá nebo jak se to soudí obecně, společensky, sociálně, kulturně, všelijak. To s tím už vůbec nemá co dělat. To znamená, že když člověk pátrá po opravdovosti, často se dostane do situace, kdy neví. A snaží se ten moment, kdy neví, zaplnit nějakým přesvědčením nebo představou. A to je ten moment, kdy se stává neopravdovým. Protože místo toho, aby si přiznal, že neví, tak zaujme - i když v dobrým úmyslu - nějakou svoji třeba i nejlepší představu o tom, jak by to mělo bejt, nebo jaký by měl bejt, nebo cokoliv v tomhletom smyslu, tak se dostává na šikmou plochu a ta ho oddaluje od něho samýho. Ztrácí pomalu ze zřetele, že neví, jestli je zrovna opravdovej nebo ne. On se snaží si vnutit "Aha, tohleto jsem... nebo nejsem... " Třeba si budu říkat "Nejsem opravdovej", ale bude to motivovaný jen falešnou skromností. Kdy bytost si nedokáže přiznat, že opravdu neví. Nebo nedokáže se poznat, že by mohl bejt opravdovej, protože se nedívá na to tak, jak to je, dívá se na to skrz filtry - společenský, kulturní, skrz filtry vlivů výchovy z dětství, autorit a podobně...
Upřímná touha a snaha opravdově popsat, co se v tom člověku děje, to je na tom důležitý. Není problém něco nevědět nebo mis-interpretovat nebo mít falešnou představu, pokud jsme připraveni v momentě osvětlení tuhle falešnou představu odložit a buď se jí zbavit nadobro, anebo ji prohlídnout jako pouhou představu, i s tou hodnotou, jakou doopravdy má, což je tedy jenom představa. To je vlastně moment, kam se tímhle dostanem - tam, kde situace doopravdy je.
Práce s myslí je... jako když je někde tříska. Nemůžeme si vzít příručku a snažit se dočíst, jak tu třísku najdem, abychom ji mohli vyndat... Když o ni zavadíme, tak prostě bolí. My vlastně nepotřebujeme žádnou příručku, my se budeme dívat, sledovat, mapovat v tý mysli, kde to drhne, a to je pro nás aktuální místo nebo problém, to, čemu bychom se mohli nebo měli věnovat. něco, co nám přichází na mysl. co nás nějakým způsobem oslovuje."
Jak vzniká oddělenost a zapomnění?
"Je to tak, jak to je. Dokážeme to odevzdat? Kde je odevzdání, když ego se zvedá a chce mít kontrolu? Co vlastně ego dělá? Chce vědět, jak to je! Ale proč ego chce vědět, jak to je? Ego to chce vědět proto, aby si to dalo za opasek jako trumf a vytáhlo to v momentě, kdy se potřebuje nějakým způsobem obohatit (v uvozovkách) o to nebo o cokoliv jinýho, co by jemu samotnýmu mohlo budovat a posilovat jeho iluzorní pozici...
Ego dokáže udělat ze všeho svýho spojence, ze všeho dokáže udělat svoje - řekněme - otroky,
aby posílilo svoji pozici a svoji velikost, kterou ve skutečnosti nemá...
Ego je funkce mysli. Funkce... manipulovat s obsahem mysli a přenášet hodnoty z míst, kde jsou a jaký jsou,
na místa, kam řekněme nepatří. A vytvářet tímhle způsobem struktury, ve kterých se pohybuje. Vytváří v nich pravidla.
Ale to všechno - můžeme vidět - je pod větším a větším napětím. Ego vlastně vytváří iluzi, mis-interpretace ...
Ono zkouší možnosti.
Je to vlastně taková inteligence, která nemanipuluje s celým obsahem mysli, ale manipuluje s jejími částmi.
Stejně jako my můžeme manipulovat s LEGEM a můžeme z toho stavět různý věci - ale pořád to bude LEGO.
A ego používá určitou část, koncentruje se na omezený pole - je to schopnost mysli koncentrovat se na určitou svoji část,
na svůj určitý obsah a manipulovat s ním patřičně omezeným způsobem.
A tak vzniká oddělenost, tak vzniká zapomnění, hlavně zapomnění toho, jak to doopravdy s tím egem je, jak je to s myslí, jak je to s tím, jak to doopravdy je.
V momentě, kdy si chcete připustit, že všechno je tak, jak to je, se ego ozve a cítí tam propast - že nebude mít věci pod kontrolou. Že se bude muset vzdát toho, o co se velice aktivně snaží: snaží se hromadit, snaží se nabývat, ale snaží se to dělat na poli, kde něco takového vlastně ani nejde. Vidím tu tak trochu záhadný fungování mysli, kdy všechno je na svém místě a v pořádku, ale díky tomu, že jsou tam všechny možnosti, je tam i možnost nastolit nepořádek a zmatek a chaos.
Je jenom zdánlivej a může se odvíjet jenom na základě falešnýho přesvědčení..."
Jakým způsobem se ego vlastně dokáže oddělit?
"Říká se, že pýcha je největší hřích. Jako velice blízký stav bych viděl právě ignorantství. Jakým způsobem může vzniknout ignorantství? Když něco ignorujeme, znamená to, že separujeme něco od něčeho jinýho, vybíráme to a stavíme do jiný hodnoty vůči tomu ostatnímu. V momentě, kdy to odseparujeme, vznikne to, co jsme odseparovali, plus to, co to obklopuje... "
Jak dojít od separace zase zpátky?
"Ego hromadí strastiplné zkušenosti, který jsou výsledkem napětí...
Ego má veliký schopnosti, má inteligenci, a používá další a další kombinace a snaží se to dělat tak dlouho, dokud může.
Až do momentu, kdy se natolik vysílí a vyčerpá, že se mu to přestane vyplácet. Začne to bejt tak namáhavý, že si říká
"Já už možná nezískám víc tím, že bych věci hromadil, možná už získám víc, kdybych se něčeho zbavil." A to je ten moment, kdy se otáčí a začíná se věcí zbavovat, ale ještě pořád pro svůj prospěch. Ještě pořád pro svoji oslavu. Ale to je moment člověka, který začne hledat pravdu.
Otočí se, obrátí se a začne hledat, jak věci jsou. Začne chtít najít pravdu o světě a o sobě.
Ale to je jenom ten začáteční moment, On není většinou schopnej slevit okamžitě. Někdo mu řekne "Hele, je to tak, jak to je. I s tím, jak jsi to udělal, jak to máš". Ale on cítí obrovský napětí, kterého se chce zbavit. A říká "Nene, já chci pravdu."
Ale ve skutečnosti se chce zbavit jenom toho napětí".