35. Co se po nás chce?

"Nemusíš dělat ve skutečnosti vůbec nic, nikdo to po tobě nechce. Nikde
nestojí žádná autorita, která by tě k něčemu nutila. Je to na tobě. Ale pravdou
je, že když to budeš dostatečně dlouho ignorovat, tak tě to postaví do pozoru a
budeš fungovat tak, jak máš. To jsou ty momenty, kdy člověk stojí plnej
hořkosti a utrpení a říká "Komu jsem co udělal, proč se mi tohleto
děje?" To je ten moment, kdy je člověk v rohu a ptá se po řešení. Do tý
doby nemusí dělat vůbec nic. Ani pak se nemusí dělat vůbec nic. Ale chce se.
Nemusí, může stát v rohu a může trpět! Může se s tím smířit, tu možnost má.
Nikdo po něm nechce, aby se zbavoval svýho utrpení. On sám chce.

Takhle ty věci fungujou, jsou samy do sebe zakleslý. Proto i kdyby si člověk
říkal "no teďka můžu polevit, nemusím nic dělat" - to ani nejde.
Protože jde svým denním životem a potkává věci, který jsou mu milý nebo nemilý.
Ano, někomu se může stát, že bude mít životní období naprosto růžový, krásný, a
může zapomenout... Ale nemusí, může to bejt člověk bdělej, kterej si je
naprosto jasně vědom toho, co má a co žije a v co se to kdykoliv může změnit.
Anebo mysl, která zapomene, zakoncentruje se jenom na to příjemný... a pak jeho
druhá část mu nastaví nožku...

Nechci vyvolat dojem, že bychom se neměli mít dobře... Ten první případ, kterej
bdí nad svou myslí a nad svou opravdovostí, světem neprochází bez utrpení. Dělá
chyby a taky víceméně vytváří svoje utrpení... Máme ty pojmy zažitý a plný
představ, a je hrozně těžký se z toho vymanit... Čím víc procházíš opravdově,
tím se situace automaticky víc chápe a tím míň toho utrpení bude člověk tvořit,
protože tím míň omylů bude na jeho cestě vznikat, tím míň třenic a tím míň
střetů. Protože všechny ty střety a boje jsou jenom na základě
nepochopení..."