34. Ambice

"Můžou se objevit ambice, můžeme je mít, ale musíme je mít na zřeteli.
Musíme říct "ano, jsou tady."
Když se něco vysvětluje, automaticky vzniká dojem, že se pro to musí něco
dělat, že se něčemu musíme vyhejbat, že se musíme separovat... Děje se to, ale z
toho bych se neplašil. V denním životě není třeba panikařit vůbec s ničím, ať
se nám děje, co se děje, ať nás napadá cokoliv. V tomhle momentě, když chceme
věcem porozumět, je důležitý si je přiznat. Přiznat si "jsou tady,
napadají mě, potkávají mě, jsem jich plnej" - a to je moment, od kterýho
se můžeme posunout dál. Protože dokud to neuděláme a ty věci tam jsou, ten
obsah v naší mysli je, tak on tam bude a tak dlouho bude čekat, dokud k němu nepřistoupíme
a neuznáme ho. To je to, co od nás chce. Chce vlastně jenom uznání svý
existence. A chce to jenom proto, že my se snažíme potlačit jeho hodnotu, a tím
vytváříme napětí v naší mysli.

To znamená když budu popírat, že mám zálibu v něčem, tak budu vytvářet situace,
kdy mě to bude zkoušet, a pořád mě to bude zkoušet... Místo abych řekl
"jo, mám tuhletu zálibu, je to tak". To je moment, od kterýho můžu
hledat, proč v tom mám zálibu. A už se celá věc posune. Vypadá to velice
nenápadně, ale celej ten objekt se posunuje na jinou úroveň, na jinej horizont,
stojíme v jiným bodě a vidíme jinou perspektivu. A od ní můžeme jít dál...
Protože dokud to neuděláme, tak máme pořád tu samou perspektivu, pořád stejně
omezenou, a nemáme srovnání. Kdežto když si ty věci začneme přiznávat, začneme
je chtít vidět tak, jak doopravdy jsou - i se všema našima omylama, přehmatama,
to vůbec nehraje roli - tak nám můžou posloužit pro další věc. Pokud se je
budeme snažit zapřít, že je nemáme a že se nám nesmějí stát, tak se dostáváme
do otroctví ega a jeho světa představ, který ono používá pro svoje účely.

Taková introspekce denního života může probíhat v člověku samým, ani není
potíž, když se dělí s někým jiným... chce to bejt opravdovej.

Je naprosto samozřejmý, že budou momenty, kdy to bude bolet, skřípat, nebo to
bude nepříjemný. Ale to tam patří, to nás vlastně ... nechci říct, že máme bejt
vděční, ale jednou to tam je a je to věc, která může přijít na přetřes a musíme
jí projít, abychom ji pochopili, nebo se před ni alespoň musíme postavit a
uznat ji, že tam je. A všechno se to potom napolohuje úplně jinak.

To se týká našeho osobního, rodinnýho, společenskýho života."