Popis mysli coby ega:

"Můžeme pozorovat osobnost a její strukturu, kde můžeme vidět, co to vlastně ego je,
jak ho můžeme pozorovat, nebo jaký je jeho chování.
Ve zkratce řečeno ego je funkce mysli, která má neskonalé možnosti (v uvozovkách),
protože má jenom možnosti, který má, víc jich nemá. Když je vyčerpá, tak se vyčerpá.
Ale ego je vlastně schopnost mysli manipulovat s jejím obsahem tak, jako by ty věci byly oddělený.
Je to funkce té mysli, která je neomezená, nekonečná, všeobjímající, vševytvářející atd. - její schopnost říct: "Tady ten kousek jsem já, a to ostatní je něco, co bych měl dobýt. Dostat pod kontrolu. To ostatní je něco, co bych mohl získat". To může jen na základě bludu, kdy se omezí. Kdy mysl, která je neomezená, vystrčí růžky a řekne: "Ty růžky - to jsem já. A co na ně naberu, to mám. Co na ně nenaberu, to mi hrozí. To mě může ovládat. To mě omezuje. Takže já se budu snažit a budu trkat všude možně a nabírat na ty rohy všechno, co jde. Až naberu úplně všechno a stanu se pánem světa."
Z druhé strany tam můžete už vidět, že kdyby se to egu nějakým způsobem podařilo, tak stejně nedojde nikam jinam, než že zase zjistí, že všechno je jenom To. Ale ono má schopnost se chovat všelijakým způsobem, a kolikrát ne právě decentním. Protože k tomu používá konstrukce - vymýšlí si. Vysloveně si vymýšlí pravdy o sobě a o světě. Vymýšlí si důvody, vymýšlí si hodnoty, přemísťuje, začne si hrát na cokoliv... - na pánaboha... na hodnoty... na úplně všechno. A to od momentu, kdy může prohlásit "tady je něco - a to ostatní je něco jinýho." Ty dvě věci jsou různý. Jsou vzájemně v interakci a ono používá většinou střetů k interakci. Dobývá všechno. Chce se nafouknout. Funguje ve smyslu dobývání, rozšiřování pozic vlastněním. "Všechno, co vlastním, co dobydu coby svoje území, to můžu kontrolovat a v tom se cítím bezpečně. Cokoliv se nachází mimo to, může mě ohrozit. To nemám pod kontrolou a je to něco, co bych mohl získat. Proto bych se měl snažit to dobýt."
To je pokus popsat funkci mysli coby ega. Dokáže se omezit na jedno tělo a s ostatním světem se začne střetávat.
To se v mysli děje, protože tady ta možnost je. Není k tomu žádný důvod, ve skutečnosti se tady vůbec nic neděje a nikdo tady není.
Že tady nic a nikdo není, je samo o sobě jenom půlka pravdy. Stejně jako je jenom půlka pravdy, že se tady něco děje, co jakoby dává smysl.
V posledních létech se dá pozorovat snaha o pochopení nějakýho osvícení, nějakýho prožitku, vysvětlujícího všechno obecným způsobem. Zdráhám se o tom mluvit z jednoho důvodu: jakýkoliv prožitek, jakákoliv zkušenost - jakkoliv mystická - může hodně věcí vysvětlit, ale může se to stát krmí pro ego úplně nechutným způsobem. Tím nejhorším způsobem, kterej může bejt. Takže to, co jsem dřív považoval za NĚCO, za jakoby výstup do Světla, za něco, o co by tady mělo jít, považuju často za neštěstí. Když tomu člověk nerozumí, tak je nasnadě, že na tom ulpí. Ať je ten zážitek jakkoliv vysokej nebo - řekněme - univerzální, pokud nezahrnuje rovnou to, že člověk je schopnej se ho vzdát v tý aktuální době, kdy ho prožívá, neulpí na něm a vidí ho jako protiváhu tady tý skutečnosti, kterou rádi nazýváme jako iluzorní, neexistující. Pak jo, pak díky tomu může pochopit Celek.
Ale může se stát, že na tom ulpí, zavrhne tenhle svět - jako že to je iluze. To se právě stává... Když někdo objeví Átmana v sobě, tak se mu může stát, že vevnitř najde Božství, který je v konfliktu s vnějším světem. A začne ulpívat na prožitku Toho.
My jsme naučený, že tyhle věci jsou něco, o co by nám mělo jít. Vidím tady veliký pole pro ego, který si to prostě může takhle čmajznout a udělat si z toho neprůstřelný brnění.
Člověk se často ocitne jakoby ve slepý uličce. Když rozebíráme v mysli nějaký problém, třeba i svůj osobní, a hledáme jeho důvody a jeho zdroje, můžeme zjistit, že nás třeba něco trápí a nejsme schopni se toho zbavit. My se v obsahu mysli pohybujeme jako v brnění, který má spuštěný hledí. A to hledí je hrozně úzký. Židli, o kterou jsme zakopli, hledáme někde daleko. Vidíme problém tím úzkým průzorem. A když analyzujeme, tak se jakoby učíme tím hledím věci zkoumat blíž a blíž k sobě. Protože ta židle, o kterou jsem zakopl, není někde daleko, ta je přímo přede mnou. Ale my jsme zvyklí pořád vyhlížet tím úzkým průzorem někam, kde to není. Protože jsme celej život, nebo dostatečně dlouhou dobu v životě hledali věci tím způsobem, naše pozornost je upřená někam daleko: není upřená na to, co se děje bezprostředně kolem nás, nebo přímo s námi. Třeba že ani nevíme, kdy dýcháme, přitom je to pro nás životně důležitá činnost. Takže analyzováním můžeme pomalu zjišťovat, že věci, na který narážíme nejdřív, jsou k nám nejblíž.
Díky tomu začínáme pomalu chápat, že čím blíž k sobě jsme schopni se podívat, tím aktuálnější problémy a překážky můžeme odhalovat, odkrývat, a případně odstraňovat."