1) co je ego, jak funguje,

"Ego je funkce mysli.
Má schopnost vytvořit nadstavbu světa, který vlastně vůbec neexistuje.
Existuje jenom v našich hlavách a dokáže paradoxně ovlivňovat ten svět,
který nazýváme "přirozený svět" - který tu je bez naší osobní vůle.
Často na něj můžeme působit na základě těch fantasmagorií,
které se rodí v našich hlavách  jen na základě nepochopených  a nezpracovaných
zkušeností a přesvědčení, pocitů...pocity, to je téma samo o sobě.
Smířit se sám se sebou - to bych viděl jako velice dobrou techniku:
nebát se nahlídnout sám do sebe, ať už tam najdem cokoliv, a přiznat si to.

Dalo by se říci, že to je úplně první krok k pochopení toho co je kolem mě,
i ve vztahu k sobě samotnému.
Každý sám si sáhnout do svědomí, jak nejhlouběji může, a nedělat,
že něco není. Takže když člověk zná svůj obsah mysli, ví, nad čím přemmýšlí,
zná svoje sklony... už jen to, že si je přizná - ale všechno, úplně, sakumprásk
- to vidím jako naději a šanci k sebepochopení a i k vystoupení ze závislostí
a nutkavých tendencí, až nepříjemných, mnohem snadněji,
než když s tím budeme bojovat. Boj prohrajeme; vždycky vyhraje ego.
Jakmile bojujeme s věcmi, které nechápeme, tak nás zválcujou.
Roznesou nás na kopytech.
Ego je jev, kterého se v podstatě nemusíme obávat.
Ego - osobní mysl, která dokáže aplikovat egoistický přístup,
je v podstatě Univerzální mysl.
Tady je všechno po kupě, všechno je k dispozici: to znamená,
že i to pochopení je uprostřed každého triku ega.

Ego se vlastně nezničí v tom smyslu, že by se vyhladilo.
Ego se dá pochopit tím, že se ztransparentní.
Něco jako: dostaneš ho do rohu, posvítíš na něj, a tady je.
A ono ... "Jo, jsem tady"... a už se nebude snažit.
My jsme ho ale zavrhli někam do žaláře
a místo toho, abychom ho měli "pod kontrolou", jsme mu tím dali život.
Protože ono v žaláři může budovat silnej underground a můžeme jenom čekat,
až se nám rozlítnou dveře hladomorny a nastane převrat v našem životě
... a zaujme vládnoucí pozici... a do žaláře půjde pochopení.
Ono má dynamickou schopnost používat věci, tak jak se mu zlíbí a zachce
- jenom proto, že může.
Proto dokáže vyrobit zmatky, přesunout hodnoty, zamlžit všechno.
Ale to jsou všechno technický věci! Protože když člověk (mysl) pochopí jeho motiv,
může ho i nechat svým způsobem fungovat.
A bude to něco jako "nebezpečnej mazlíček (řekněme) na řetěze."

Už vznik individuální mysli dává pole pro vznik téhle funkce,
kterou nazýváme ego.
Ego nic nepochopí, ego ve skutečnosti neexistuje, je to funkce mysli,
a mysl je to jediné, co existuje; dokáže se projevovat - buď se může projevovat
jako chápající sebe samu, anebo se může projevovat jako poblázněná,
zatemněná, v některých momentech "úplně šílená".
Ego není něco, co do tohohle světa nepatří a co by se mělo odstranit -
to ani nejde ho odstranit.
Je to funkce, stejně jako je funkcí schopnost myslet, rozum
- to je taky funkce mysli.
Přerovnávat, přetřiďovat - to je funkce mysli.
Ego má schopnost vytvářet dojem iluze... mysli,
která je jinak sama o sobě klidná,
je jí všechno šumafuk, ale je tu její určitá část, které to jedno není
..a tu my nazýváme ego. Ale je to pořád jeden "špalek"...
Ego ve smyslu dobyvatele, shromažďovače, je část mysli.
Kterou prostě neodpářete; je to její schopnost fungovat v nadstavbě nad tím,
čemu říkáme přirozený svět.
Ego si vytváří svůj svět, který má svoje zákony,
svůj velice intenzivní život, který se dá chápat,
a ještě se tím nemusí nutně celý zbortit.
Můžeme pochopit manévry ega a jeho snahy, ten jeho výtvor
... a neznamená to, že bychom ho nemohli dál používat.

Popření ega - to je to, co ho naopak živí a dává mu sílu,
protože ho potvrzuje; přesně toho ego využije,
ono dokáže použít všechno.
Řekneme-li "ego je něco, co musíme zničit" - tak to se mu líbí.
Protože vidí, že tam bude bitka, že tam je možnost něco získat,
nějak narůst, dobýt pozice a podobně.
Ale když ho začneme zkoumat, doopravdy, a hledat, 
snažit se ho překračovat,
tam velice často pocítíme, že je tu "někdo, komu to vadí",
že naše snahy, které jsou opravdové,
jsou velice nelibě neseny určitou částí naší mysli
(a to je právě ego).
Často přes ně nemůžeme, něco jako "do toho se mi nechce":
přiznat si něco i jen před sebou samým - že bych měl říci
"jo, jo, jsem takovej a takovej."
Protože když si tohle přiznáme, tak se dostaneme do pozice,
ze které vidíme celý reliéf krajiny mysli jinak.
Kdežto když si to nepřiznáme, tak jsme v takovém přítmí a ve tmě
a ego tam má prostor nás krmit nějakýma představama
a svýma konstrukcema a přesvědčeníma a říká: "hele, takhle, tohle,
tohle musíme udělat, a tohle je pro mě důležitý."