40. Co když nám někdo ubližuje?

Odpověď na dotaz "Co dělat, když někdo vám ubližuje a vy z něho máte
strach? Já vlastně nechci se s tím člověkem setkávat, nechci s ním nic řešit,
ale v mysli je strach z násilí... Jak s tím nakládat?"

"Řekne se, že všechno je jedna Mysl, včetně toho, koho se bojím, a všech
těch akcí, který by mohly následovat, kterých se taky bojím, a na druhou stranu
teďka zjišťuju, že to je moje mysl, že jsem to vlastně já, a teď co s tím? Že
to mám pustit... a co mám pustit? Mám pustit sebe a nechat se tím válcovat?
Nebo co mám dělat? Ty věci nejdou proti sobě, přesto, že jsou často takhle
chápaný, že si to protiřečí....

Můžeme v praktický životní situaci vidět, že se dostaneme do nesnází a obtíží.
Nevidím vůbec problém je řešit v tý úrovni věcma, který patří do tý úrovně. To
znamená: pokud můžu, tak se mu vyhnu. Pokud s ním není řeč, tak ani nic
nezkouším, nepolezu někam, kde vím, že to je pro mě nebezpečný, nepřijatelný
atd. Můžu se pokusit s ním zavést dialog, ale není nutný tu věc vyřešit
najednou. Máme tady nějakou i právní, legislativní formu řešení věcí, to
všechno se dá použít, neviděl bych to jako v rozporu. Pokud ti to technicky
pomůže, tak proč ne?

Co bych viděl jako průšvih, kdybych tady tu věc odděloval od toho, že to je
obsah mý mysli. Fyzicky si nenechám ublížit a postarám se o to. Takže nepolezu
někam, kde bych mohl dostat, ale potom: co to znamená u mě v hlavě? Je to moje
mysl, její obsah. Znamená to, že je to o mně. Protože je to moje mysl,
její obsah, jedna část mysli obtěžuje její druhou část. Tu, za kterou se
považuju. Nějak se mě to týká. A když připustíme věci v úrovni akce a reakce,
tak to znamená, že máme nějaký takzvaný karmický svazek, z dřívějška. Nebo já
něco dělám, používám obsah svý mysli takovým způsobem, že v jednom jejím koutě
vytvářím prostor pro takový projev. A tady je moment pro řešení, který je
mnohem hlubší než to první. To první je praktický a tohle je praktičtější. Když
začnu řešit "Co jsem komu udělal?" - znáte tu větu. Když budete chtít bejt
hodně přímý a tvrdý a nekompromisní, tak můžete vzít jed na to, že co se děje
vám, to jste v podstatě dělali. Někomu. To je jedno, jestli se na to pamatujem
nebo nepamatujem. V podstatě tu akci, která se na nás odvíjí, tu můžeme
detailně pozorovat a brát, jako že to je přesně to, co jsme dělali a co jsme
vlastně chtěli zažít. A tady se můžem učit o tý situaci, o sobě, o všech těch
procesech, který tam probíhají, když je objektivizovaně budeme pozorovat. Když opravdu
se budeme ptát, co jsem ve skutečnosti udělal proti tomu, aby to takhle nedopadalo,
co s tím člověkem mám společnýho, jaký on má rysy, jaký já mám rysy, co dělám.
Co si myslím, že by on měl nebo neměl, co já jsem měl, atd... Musí se to
rozebírat tímhle způsobem, aby se mohl najít ten malej program v mý mysli,
kterej vytváří realitu takovým způsobem, že je v ní někdo, kdo je takový a
znepříjemňuje mi život. Je to trochu pochopitelný?

V podstatě každej máme zkušenosti s nepříjemnejma lidma a říkáme si, co a jak?
To je moc dobrej moment na poznávání sama sebe, svojí mysli, to je praxe. To je
v podstatě nejduchovnější - jestli je nějaká duchovnost, o čemž silně pochybuju
- ta nejduchovnější praxe, která vůbec může bejt. Nejočistnější aktivita,
kterou můžete dělat. Protože ta se přímo aktuálně věnuje v mysli tomu, co není
v pořádku. Neutíká od věcí, neutíká od toho, jak to je, ale snaží se na to
přijít. A když se tenhle mechanismus vypozoruje na více situacích v životě - on
se víceméně opakuje v jakýchkoliv jinejch situacích, a tím pádem člověk může
postupně začít rozumět věcem, kterým do tý doby nerozuměl, a oslovujou ho
souvislosti jak v mezilidských vztazích, tak i ve fyzikálních zákonitostech,
souvislosti, který mu byly naprosto cizí a vzdálený."